Slunečné údolí

 

V posledním květnovém týdnu jsme se společně s paní profesorkou Faltejskovou a Knoppovou vydali do nedalekého Slunečného údolí, abychom si užili chvíli volna a nachytali trochu bronzu. Ve výsledku jsme se moc neopálili, neboť místo slunečních paprsků nás zelávala voda.

Na celé tři dny jsme měli zakoupený dobrodružný program, který kromě zajímavých aktivit zahrnoval i vlastního instruktora. Jmenoval se Jirka a musím přiznat, že nám celý pobyt patřičně okořenil.

Hned první odpoledne jsme se vydali na lezeckou stěnu a někdo si zahrál fotbal nebo volejbal. Také jsme si zastříleli z luku a pak jsme se vrhli překonat náš strach na čtrnáct metrů vysokou věž, kde naším úkolem bylo skočit dolů. Zažít volný pád z této výšky byl opravdu silný zážitek, na který si myslím, že mnoho z nás nezapomene. Večer jsme stihli i táborák, při kterém nemohla chybět kytara ani veselý zpěv.

Druhý den byl na programu dne paintball a rafting. První aktivita většinu z nás bavila, ale jen málo lidí vyvázlo bez zranění, kterým byly nejčastěji pětibarevné modřiny. Odpoledne jsme se vydali na řeku Sázavu. Pluli jsme asi pět kilometrů a i přes nepříliš dobré počasí jsme si neodpustili naše klasické lodní hrátky aneb potopte se všichni navzájem.

Náš instruktor byl opravdu veselá kopa. Profesionalita mu trochu scházela, ale o to víc vzniklo na Slunečné údolí vzpomínek. Pro mě byla tím největším zážitkem noční hra. Vyráželi jsme po čtrnácti lidech a během cesty jsme se od dalšího instruktora Emila učili o záchranářství v horách. Nakonec jsme museli přeplout i řeku. Na druhém břehu jedna skupina počkala na druhou a pak jsme se společně s oběma instruktory vydali do tábora. Bohužel se nám po cestě stalo neštěstí. Dvacet dva studentů se s Jirkou v lese ztratilo a jen šest lidí se s Emilem vrátili do Tábora. Zbytek si nechtěně noční hru prodloužil až do půlnoci. Spousta mých spolužáků prskala, ale já si ztracení v lese za tmy užila ze všeho nejvíc.

Ve středu jsme měli možnost jít do lanového centra. Splnění jednotlivých stanovišť nebylo nijak lehké, neboť zrovna napršelo a všechno bylo mokré. Všichni ale prošli bez úrazu. Po lanovém centru nás čekala již poslední disciplína z celého výletu a tou byly trampolíny. Těch se účastnilo jen pár lidí, protože jsme zkrátka neměli štěstí na počasí.

Domů jsme se vraceli se smutným obličejem, že už je celý pobyt za námi. Získali jsme však spoustu nových zážitků, na které dlouho nezapomeneme a především budeme nosit v paměti úžasného instruktora Jirku. Věřím, že i paní profesorky si s sebou odvezli hromadu zážitků, zvlášť po naší noční hře.

Kateřina Mašková 5.G