V 7:50 jsme se sešli na nádraží, kde jsme si koupili jízdenky do Roztok u Prahy. Po necelé půl hodině jsme seděli ve vlaku, s otázkami "Bude nás to bavit?", "Bude na nás sexta hodná?" "Opravdu budeme muset sportovat?".

Když jsme vystoupili na nádraží v Roztokách, sexta odešla připravovat "Orienťák" a my, prima jsme dostali od paní profesorek instrukce, které jim 6.G napsala na papírek. Aby se sextáni stihli rozmístit na stanovištích, šli jsme k informačnímu panelu o vilách v Roztokách a dozvěděli jsme se něco z historie jak vil, tak obecně Roztok. Jakmile skončil krátký výklad, vydali jsme se do Tichého údolí, kde jsme měli mít sraz na hřišti. Nikdo tam ale nebyl, proto jsme šli dál, až jsme došli na louku, kde na nás čekalo asi pět sextánů. Hráli jsme tam nejrůznější hry, např. Samuraje a Městečko Palermo. Jejich organizátorkou byla Mája Měkotová. 

Postupně začali vyvolávat předem připravené trojice na "orienťák" (dlouhý skoro tři kilometry), které v pětiminutovém intervalu vybíhaly na trať podél potoka. Když tam zůstaly poslední dvě trojice a jedna dvojice, hráli jsme Vlčí jámu, na kterou se odvážila vlézt jen Mája (6.G) a Eliška Ž. z naší třídy. Když tam zbyli tři poslední primáni a to já, Petr a Eliška, tak se první trojice pravděpodobně blížila k cíli. Po cestě byla spousta stanovišť, která prověřovala naši znalost v písničkách, filmech, důležitých telefonních číslech a obsahu lékárničky, paměti atd. Jako poslední trojice jsme měli za úkol informovat sextány z každého stanoviště, že jsme poslední. Dopadlo to ale tak, že jsme na to na pár stanovištích zapomněli a tak jsme to na ně křičeli pár metrů od nich. Většinu cesty jsme běželi, protože nám šlo o čas a při nesplnění úkolu jsme dostali trestné vteřiny. 

Nejvíce jsme se my, ale věřím že i jiné skupiny nasmáli na stanovišti, kde jsme poznávali věci podle hmatu. Cesta většině skupin trvala cca 45 minut. Když jsme se i my dostali do cíle, hráli jsme tichou poštu např. s původní větou "Pink fluffy unicorn, dancing on rainbow" a také jsme se kochali Únětickým potokem, ale hlavně nádhernou přírodou v Tichém údolí. Tiché údolí není tiché, když tam přijde prima, ale když jsme se ztišili, slyšeli jsme krásné zvuky přírody.

Na louce, kde to všechno začalo, bylo i vyhlášení. Na 1. místě se umístila skupina Matěje, druzí jsme byli my (Petrova skupina) a na třetím místě byla Aniččina skupina.

Po programu v přírodě jsme se přesunuli do muzea, kde jsme měli jít do kavárny, ale ta byla bohužel zavřená, tak jsme si sedli ke stolečkům a čekali, než půjdeme na zpáteční vlak.

Když jsme dorazili na nádraží, jako by se vracel čas. Nastoupili jsme do vlaku, v Kralupech jsme vystoupili, vešli do haly, spočítali se a šli domů. Skoro jediný rozdíl byl, že jsme ve vlaku neseděli na sedačkách, ale stáli jsme, seděli na schodech a mačkali jsme se tam jako sardinky. 

Jménem celé primy bych chtěla poděkovat především třídě 6.G, která nám připravila opravdu skvělý program, na který budeme dlouho vzpomínat, paní profesorce Šenové a Koutové a panu profesorovi Márovi, ale také mým spolužákům, že mi nezkazili zážitek z celého dne, spíše naopak - pomohli mi užít si den tak, jak jen to šlo a doufám, že to tak cítí každý.

Kamila Kovandová, 1.G