Zatímco většina lidí na konci prázdnin balila tašky do školy nebo zoufale doháněla letní čtenářský deník, já jsem vyrazila na trochu jiné dobrodružství. Od 30. srpna do 4. září jsem strávila několik intenzivních dní v České Kamenici, kde jsem plnila svůj residenční projekt v rámci DofE (The Duke of Edinburgh’s International Award). A byla to zkušenost, která ve mně ještě dlouho zůstane.

Na projekt se sešla neuvěřitelně pestrá skupina dobrovolníků. Byli tam tři Češi (včetně mě), dvě Japonky, přímo z Tokia, Angličan, Pákistánec, dva Španělé, Mexičanka a Gruzínka. Připomínalo to trochu Erasmus na steroidech. Každý mluvil jinak, přinesl si svoje zvyky, a přesto jsme si dokázali během pár dní vytvořit skvělou partu. Občas jsme si nerozuměli slovy, tak přišla na řadu univerzální jazyková verze: pantomima. Fungovalo to překvapivě dobře – zkuste si někdy vysvětlit trhání plevele beze slov.

Cílem projektu bylo připravit areál bývalého koncentračního tábora Rabštejn na pietní akt. A to znamenalo rukavice na ruce a šup na trávu, plevel i prach. Trhali jsme, čistili, zametali, odnášeli. Nebyla to lehká práce, ale měla obrovský smysl. Každý vytržený plevel a každý vyčištěný kout byl malým příspěvkem k tomu, aby tohle místo, spojené s tragickou minulostí, působilo důstojně a s respektem. A taky, upřímně, jsem nikdy nebrala úklid doma tak vážně.

To nejdůležitější ale přišlo na konci. Poslední den jsme se mohli zúčastnit besedy s pamětníky, z nichž někteří prošli přímo táborem v Rabštejně. Nejstarší z nich se narodil v roce 1929 a poslouchat jeho vzpomínky bylo něco, co se nedá převyprávět. Bylo to emotivní, místy hodně těžké, ale zároveň strašně důležité. Najednou si uvědomíte, že historie nejsou jen nudná data v učebnici, ale skutečné osudy lidí, kteří to zažili.

Na besedě jsme nebyli sami, dorazili studenti z gymnázia v České Kamenici, dvě německé školy a také studenti z The English College in Prague, kteří přijeli dokonce s britským politikem Gregem Handsem.

Po besedě jsme měli možnost projít si i podzemní továrny, které k táboru patřily. Představte si dlouhé temné chodby, chlad a zvláštní ticho, které vás nutí přemýšlet. Bylo to hodně působivé a trochu mrazivé – a najednou se vám vybaví všechny příběhy, které jste slyšeli před chvílí od pamětníků.

Těch pár dní v České Kamenici pro mě znamenalo mnohem víc než jen splnění podmínky DofE. Naučila jsem se spolupracovat s lidmi, se kterými bych se normálně nikdy nepotkala, zažila jsem kulturní směsici, která byla místy vtipná, a hlavně jsem měla možnost být součástí něčeho, co mělo opravdový smysl.

DofE není jen o tom „udělat si kolonku“ do programu. Je o zážitcích, které vás posunou. A já jsem díky němu místo posledního prázdninového týdne proleženého na gauči zažila něco, co si budu pamatovat celý život.

Ester Momutová, držitelka zlaté úrovně DofE